Neměla jsem peníze na letenku. Neměla jsem sebemenší důvod jet někam na Střední východ na módní přehlídku. Ale vnitřně jsem cítil, že si to přeju naprosto bezdůvodně víc, než cokoli jiného a usmívám se jen, když na to myslím. M. byl ze začátku na vážkách a řekl mi, když si to zařídím, at jedu, že pohlídá holky. A tak jsem zavolala své víle, paní Konarovské. Možná spíš než jí, znáte její Le Chaton. Ona zná móda a krejčovinu jako málokdo. Nebere si servítky a všechno vždycky řekne na rovinu. A když si myslím, že dělám blbost, řekne mi to taky a pěkně zpříma. Ale tentokrát to bylo jinak. Poslechla si mě a řekla jen - musíš jet.

Pomohla mi víc, než bych čekala. A já pak vzala do ruky telefon a napsala Rashmi Agarwal, ok, přijdu - já přijedu. Pozorovala jsem sama sebe, jako bych byla někde mimo své tělo, jak chystám odjezd, zjišťuji detaily, potvrzuji modelky, ubytování, balím a jdu do Slávy pro tu Pink Supernovu.

Ne, a ta byla zničená. Sláva je skvělá a mám ráda z mnoha různých důvodů, ale podlaha k nim nepatří. Ty šaty byly jako prase av čistírně mi řekli, že vyčistit nepůjdou. Že stroj, kam by je musel dát, nevezme ty kameny, prát se nesmí a prostě to nejde. Seděla jsem tam, mlčela a říkala si, co teď. Pak jsem si řekla si o nůžky. A párala a párala. To byl pátek. Celý víkend jsem se modlila, aby to dopadlo. V úterý jsem pro ně jela do čistírny a do čtvrtky je šila znovu. Našívala jsem ručně tu nádhernou aplikaci a říkala si, jak tohle dopadne. Věděla jsem, že tam musím přivézt tyhle. Nejsou vyčištěné dokonale, ale lepší už to nebude. Asi tomu budu říkat patinu, životní zážitky nebo vzpomínky šatů.

Pamatuju si, jak mi Rashmi napsala, že se rozhodli, že předvádět budou i designeři a jedny šaty budu předvádět já. Udělalo se mi rovnou špatně. Ve středu večera jsem ještě šila sukni na sebe, balila trička, legíny, žehličku, nahradní líčení, kartáč, náhradní outfit. A taky troje šaty na přehlídku. Jedny růžové, druhé stříbrné a třetí černé. Už předem jsem věděla, že ty si vezmu já, abych byla vidět co nejmíň:))

Bála jsem se tak, že jsem to ani nechtěla říct nahlas. Ještě, když jsem jela na letiště, říkala jsem si, že jsem naprostý blázen av letadle jsem držela v ruce plyšáka, co mi sebou daly holky, abych prý nejela sama.

Do Dauha jsem přiletěla v noci. Nemohla sehnat taxík a do hotelu dorazila v jednu v noci. A vida, moje rezervace nikde. Mohamed na recepci se mě s ustaraným výrazem ptal, jestli mám číslo rezervace. A já samozřejmě neměla, protože Rashmi mi napsala, že je všechno OK a zařízené a že se mnou počítají. Křížový kontakt spal. Celé město bylo plné. Naštěstí dokonalá Rashmi nespala a odpověděla mi na zprávu. Pomohla mě dostat do pokoje k jedné umělkyni ze Singapuru, podvodní umělkyni. Dovedete si představit, umělkyni absolutně nadšené, že se jí v jednu ráno někdo dobývá do pokoje. Úplně jsme se nespřátelily.

Druhý den ráno jsem měla schůzku se Zuzanou, makeup artistkou královské rodiny, na kterou jsem měla kontakt už delší dobu. Šly jsme na kávu a ona mi vysvětlovala, jak to v Kataru chodí. Hromada pravidel, zvyků, prošly jsme obchody s módou, dívaly se na kolekci a potom jsem jela přímo do Katary, Starého města Dauha, nejtradičnější a nejkrásnější části města, kde probíhal festival a večer se konat přehlídka.